Už šest let. Šest let bez denního světla, šest let bez čerstvého vzduchu, šest let bez jakékoliv lidské společnosti...

Malý chlapec si tiše povzdechl a nakreslil na velký papír další čárku. Poté ji spolu se čtyřmi dalšími vodorovně přeškrtl a udělal v pořadí už šesté kolečko schraňující ve svých útrobách 365 malých černých čárek. Další rok života je pryč... Znovu si tiše povzdechl a přesunul se na provizorní lůžko, jedinou věc ve sklepě, který už tolik let obýval. Přitáhl si k sobě papír, popadl tužku a začal kreslit další obrázek – bylo to to jediné, co zde mohl kromě občasného čtení dělat. A že mu to šlo pěkně od ruky!

---

Ozval se dusot nohou scházejících po schodech znějící jako tamtamy varující před nebezpečím.

"Ještě není čas na jídlo," zamumlal chlapec a rychle schoval své obrázky pod polštář. Nechtěl, aby je jeho strýc nebo teta viděli – ne, ty jsou jeho a nikdo mu je nevezme. Dveře se s hlasitým zaskřípěním otevřely a chlapec si přikryl oči rukou – to nenadálé světlo jej přímo bodalo. V další chvíli ho někdo popadl – nepochybně strýc Vernon - a táhl jej po schodech nahoru. Půjde ven! Uvidí světlo! V další chvíli se šťastně usmál – bylo mu jedno, že ruku, kterou jeho strýc svírá, bude mít asi plnou modřin, bylo mu jedno i to, že jej za sebou Vernon táhne jako kus hadru – uvidí zase sluneční svit. Po tolika letech strávených pod petrolejovou lampou se mu splní jeho přání... Když vylezli na zemský povrch, chlapec se rozhlédl po zahradě. Slunce svítilo, okolím se nesla omamná vůně léta spojená se spokojeným bzučením včel tvrdě pracujících na sbírání pylu. Chlapcův úsměv se ještě více rozšířil. Už si nepamatoval, jak krásné léto je. Jak opojná je vůně květin na opečovávané zahrádce tety Petunie, jak... V další chvíli jej ale Vernon odtáhl do domu. Když vešli do předsíně, chlapec chtěl konečně promluvit – jednak chtěl zkusit, jestli to ještě umí a jednak byl zvědavý. Proč jej odtamtud vytáhli? A zrovna na jeho narozeniny? Po chvíli mu zrak padl na tři cizí osoby. Vypadaly poněkud nepatřičně – snad za to mohly jejich prapodivné obleky. Stála tam postarší přísně vypadající žena, vysoký muž, zahalený v černém, který chlapci naháněl strach a ještě jeden muž – sice také vysoký, ale tenhle nevypadal strašidelně jako ten druhý. Vlastně vypadal jako hodný. Když si všechny tři postavy všimly, že se Dursley vrátil, a pohlédly na malého chlapce, unikl jim šokovaný vzdech. Ten malý kluk byl strašně podvyživený, téměř všude byly vidět rysy jeho kostí. Byl špinavý, oblečen v obrovských odporně vypadajících šatech a byl tak vystrašený.

"Co – jak jste mohl? Je to váš synovec!" vyjekla hlasitě žena a vydala se kupředu k chlapci. Ten však vystrašeně couval – vůbec nechápal, o co tu jde. Kdo jsou ti lidé?

"Je to zrůda," zasyčel Vernon Dursley a chytil couvajícího chlapce, "klidně si ho vezměte. My ho tu stejně nechceme." S těmito slovy do malého kluka strčil tak, že skončil v náručí onoho příjemně vypadajícího muže. Ten jej zachytil, zatímco druhý muž vytáhl podivný proutek a s neznámými slovy jej namířil na chlapcova strýce. Ten okamžitě ztuhl – skoro jako by se změnil v kámen. Když se k chlapci ten muž, který jej držel, sklonil, zavřel klučina oči. Co mu udělají? Bude ho to bolet? I od strýce někdy dostal výprask, ale většinou jeho existenci prostě jen ignorovali. Chlapec tam tedy stál a třásl se v očekávání úderu. Muž si však vedle něj klekl a pohladil jej po vlasech. Po chvíli ticha se chlapec odhodlal a otevřel oči. Rozhlédl se kolem. Všimnul si, že ta žena už tam nebyla. Poté stanul pohledem na tom strašidelně vypadajícím muži – tělem mu opět proběhl třas.

"Severusi, myslím, že z tebe má strach. Mohl bys - "

"Jistě," odtušil muž a přešel do obývacího pokoje, kde, jak si malý chlapec všiml, seděla na pohovce i ta starší žena. Muž se k ní připojil a oba začali něco tiše probírat.

"Harry?" Chlapec se vrátil pohledem k muži, který jej ještě stále držel. Podíval se do jeho očí – nic však neřekl.

"Jmenuješ se tak, že?" promluvil znovu muž potichu. Klučina jen nesměle pokrčil rameny. Nevěděl, jak se jmenuje. Už odmalička mu nebylo řečeno jinak než zrůdo nebo špinavče.

"Bolí tě něco?" zeptal se muž a trpělivě čekal na odpověď. Chlapec po chvíli jen němě zavrtěl hlavou.

"Dobře. Jmenuji se Remus Lupin. Ta žena, která se mnou přišla, se jmenuje Minerva McGonagalová a ten druhý muž je Severus Snape. Přišli jsme sem, abychom tě dopravili do školy, kam budeš po tomhle létě chodit. Je to škola pro malé kouzelníky – přesně takové, jako jsi ty."

"Kouzelníky?" zamumlal chlapec plaše v otázku.

"To jsou lidé, kteří umí čarovat. Dokáží třeba přeměnit kámen v květinu a zase zpět... Rozumíš?" Chlapec chvíli přemýšlel a poté nejistě přikývl.

"Dobře. Teď tě potřebujeme odvést do bezpečí – slibuji, že se ti nic nestane. Nemáš se čeho bát. Budu celou dobu s tebou. Je to tak v pořádku? Myslíš, že to spolu zvládneme?" Chlapec opět přikývl. Ale když jej muž pustil a znovu jej pohladil po vlasech, rozběhl se do zahrady. Remus vyběhl za ním a po chvíli jej také doběhl, ale chlapec se mu opět vyvlékl a utíkal pryč. Remus se tedy opět vydal za ním. Po chvíli už sbíhal jakési chody vedoucí pod zem. Když na jejich konci spatřil pootevřené pevné kovové dveře, bylo mu jasné, co za nimi je. Jen si nebyl jistý, zda to vůbec chce vidět. Nakonec se ale odhodlal a vešel. Malá místnost byla cítit zatuchlinou a osvětlena byla pouze skomírajícím světlem vycházejícím ze staré petrolejové lampy. Chlapec seděl na polorozpadlém kavalci a vytahoval zpod polštáře velké množství papírů. Když k němu přišel Remus blíž, spatřil, že to jsou obrázky. Moc pěkné detailní obrázky chlapcových představ.

"To jsi kreslil ty?" zeptal se. Chlapec sebou trhl, ale když si všiml, že je to on, pomalu přikývl. Sesbíral všechny své výtvory na hromadu a schoval si je v náručí.

"Můžu se podívat?" zeptal se Lupin. Chlapec ale okamžitě prudce zareagoval – potřásl hlavou v nesouhlasu a celý se napjal, jako by očekával, že mu je bude chtít vzít po zlém.

"Dobrá. Nebudu tě nutit ukazovat mi je," snažil se uklidnit jej muž. Chlapec si ho ještě chvíli nedůvěřivě prohlížel, ale nakonec se trochu uvolnil a přikývl.

"Dobrá. Můžeme jít?" zeptal se Remus a věnoval chlapci malý úsměv. Ten mu opět přikývl a vydal se z místnosti. Remus ještě sbalil velký papír, který ten kluk nechal ležet na své provizorní posteli, a vydal se za ním.

---

Když mu říkali, že přemístění pro něj nebude napoprvé příjemná záležitost, myslel si, že se mu třeba trochu zvedne žaludek nebo něco podobného, ale to pořádně přestřelil. Kdyby jej totiž Remus i po přemístění pevně nedržel, svalil by se na zem. Vše kolem něj se strašně motalo a on se křečovitě chytil mužova hábitu.

"Posaď jej," ozvalo se odkudsi zleva a v další chvíli už seděl Harry na zemi a zády se opíral o Lupinovu hruď. Poté ucítil něco studeného na rtech – nějakou skleněnou lahvičku.

"Harry, musíš to vypít, udělá se ti lépe," šeptal mu Remus do ucha. Jemu chlapec věřil, takže mírně pootevřel ústa a spolykal nabízený lektvar. O pár minut později, které mu připadaly jako věčnost, se opravdu svět kolem něj přestal tak bláznivě točit a on mohl otevřít oči.

"Je to lepší?" zeptal se Remus. Chlapec přikývl a chtěl se od Remuse odtáhnout, ale ten mu to nedovolil.

"Šššš, seď klidně. Jsi ještě slabý," řekl muž a jemně Harrymu přejížděl po zádech. Po několika málo minutách se ale chlapec z jeho objetí vymanil a postavil se. Mírně se zakymácel, ale ustál to. Remus se také postavil a věnoval chlapci malý úsměv.

"Tahle cesta, Harry," řekl, "vede do Bradavic. To je ta škola, o které jsem ti vyprávěl. Teď tam půjdeme a potom si budeš moci odpočinout." Chlapec přikývl a vyrazili. Každý zahloubán ve svých myšlenkách šli celou cestu potichu. Když Harry poprvé spatřil hrad, šokovaně se zastavil. Byla to nádhera!

"Krása, že?" usmál se Remus a vedl chlapce dovnitř. Když vešli do vstupní síně, uviděli starého muže, který tam na ně už čekal.

"Dobré odpoledne, Brumbále," řekl Remus.

"Dobré, Remusi," odpověděl muž a sklonil se k chlapci. "Ty jsi Harry, že?" Malý kluk jen pokrčil rameny a trochu se schoval za Lupina. Ředitel se s povzdechnutím postavil rovně a pohlédl svému učiteli Obrany do očí. "Tohle jsme neměli dopustit."

"To tedy neměli," souhlasil smutně Remus, "myslím, že jej vezmu na ošetřovnu. Potřebuje si odpočinout. Madame Pomfreyová by se na něj měla podívat – kdo ví, jakým způsobem mu ještě ubližovali."

"Jistě," přikývl Brumbál očima stále pozorujíc chlapce, "poté přijdi do mé kanceláře. Musíme si o tom promluvit." Mladší muž přikývl, vzal chlapce jemně za ruku a vyrazili do chodby vlevo od nich. Stařík si ještě jednou zkroušeně povzdechl a vydal se do své kanceláře.

---

Ťuk, ťuk, ťuk...

"Dále," odpověděl ředitel a upřel pohled na právě vcházejícího profesora. Ten se nakonec svalil do židle vedle Minervy a Severuse, kteří jej už společně s ředitelem netrpělivě očekávali.

"Jak je tomu chlapci?" zeptala se ředitelka nebelvírské koleje.

"Teď spí," řekl muž tiše, "madame Pomfreyová jej musela nejdřív uspat, protože jí nedovolil, aby se k němu přiblížila. Zrovna jej prohlíží. Slíbila, že jakmile skončí, podá nám veškeré informace. Řekl jsem jí, že budeme tady."

"Dobře," odpověděl Brumbál, "je mi to všechno nesmírně líto," dodal.

"Albusi, nemůžeš za to, nevěděl jsi, jak otřesně se k němu budou ti mudlové chovat." Starý muž si znovu povzdechl a zeptal se: "Co jste viděli, když jste tam byli? V jakých podmínkách žil?"

"Býval zavřený ve sklepě," odpověděl Remus potichu, "měl tam takovou polorozpadlou pelest, něco na styl polštáře a jednu starou petrolejovou lampu. Zahlédl jsem tam také láhev se zakalenou vodou a nějaké nevábně vypadající zbytky."

"Já použil na Dursleyho nitrozpyt," doplňoval jej Severus, "Potter dostával najíst a napít tak jednou za dva, tři dny – podle toho, kdy si na něj vzpomněli. Petrolej na svícení dostával asi jednou do týdne – dávku přibližně na 24 hodin. Jinak musel zůstávat ve tmě. Ven jej nepouštěli vůbec. Sem tam se také stávalo, že se Dursley opil a Harryho fyzicky napadl. Byly to opravdu nechutné vzpomínky."

"Jak dlouho?" zeptal se ještě Brumbál.

"To jsem nezjistil," pokrčil Severus rameny.

"Já ano," řekl Remus a vytáhl zpod pláště pergamen, který sebral z Harryho pelesti, dříve než stačili odejít. Podal jej řediteli.

"Šest let," zašeptal Brumbál zlomeným hlasem, jehož podkladem se stalo bezmocné zalapání po dechu dalších dvou bradavických profesorů... Šest let...