Harry byl tvrdě dovlečen před trůn, na kterém seděl Pán zla.

"Tak se zase vidíme, synu zrádce," zasyčel muž nenávistně a sestoupil z trůnu. Přišel ke chlapci, který se mu vzdorovitě díval do očí, a zakroutil hlavou.

"Čeká jej několik měsíců mučení a on stejně nepodlehne... Budeme mu muset pomoct," dokončil myšlenku a kývnul na dva u dveří stojící smrtijedy. Ti chlapce zezadu popadli, tlačily jeho ramena směrem dolů a zároveň mu zezadu zatlačili do nohou tak, že byl chlapec nucen pokleknout. Voldemort přikývl a smrtijedi se vrátili na svá místa. Chlapec se opět chystal postavit, ale nestihl to, jelikož jej zasáhla kletba Cruciatus. A poté další a další a další... Později přestal všechny ty kletby počítat a v duchu se modlil, aby už konečně ztratil vědomí.

---

Když přišel k sobě, pomyslel si, že snad oslepl. Zděšeně sáhl na svoje oči, ale žádnou hmatatelnou újmu necítil. Tak proč sakra nic nevidí!

"Jsi vzhůru? Skvěle... Jinak bych tě musel vzbudit já sám," uslyšel zasyčení těsně u jeho levého ucha, ale nic nechytil.

"Vedle, Harry. Jsem tady," uslyšel za sebou, a tak se rychle otočil a znovu uhodil tím směrem. Voldemort byl však rychlejší a když naštvaně zatnul pěst po dalším nezdařeném výpadu, nakopl jej do zad tak, že se Harry rozplácnul na zemi.

"Otec tě měl naučit rychlejším reflexům. Jsi tak strašně zpomalený," naoko si povzdychnul Voldemort a Harry byl znovu sražen na zem. V další chvíli přišla neočekávaná kletba Cruciatus a po ní pár dalších (kosti drtící kletba, křečová kletba...) .

"Tak co, Harry? Jak se ti líbí naše dnešní hra?" optal se Voldemort

"Nehorázně se bavím," odsekl Harry a vyplivnul krev, která se mu hromadila v ústech, "co jste mi udělali s očima?"

"Taková malá neškodná černomagická kletbička, která ti paralyzovala zrakové nervy. Nevím, nevím, jestli se to ještě vůbec někomu podaří napravit," zasmál se chladně Voldemort a v další chvíli se chlapec opět svíjel pod Cruciatem. Když jej Voldemort nechal oddechnout, uslyšel Harry klapání podpatků a následně se otevřely dveře.

"Co chcete?" vyštěkl Voldemort na dva smrtijedy, kteří se odvážili rušit jej při zábavě.

"Můj pane, je nám líto, že vás rušíme, ale do hradu se dostal Fénixův řád. Hledají tu toho kluka," uslyšel Harry slizký hlas Luciuse Malfoye. Chlapec ležící na zemi se i přes svou bolest mírně pousmál - jdou si pro něj...

"Pohlídej ho, Luciusi. Nemyslím, že by byl schopný někam odejít, ale nestojíme přece o to, aby ho někdo odnesl. A ty, Belo, pojď se mnou."

"Samozřejmě, pane," odpověděl Lucius a Harry už zaslechl jen vzdalující se kroky Voldemorta a Belatrix mířící do místa boje.

"Malfoy... Věrný poskok lorda Voldemorta..." zachechtal se Harry ignorujíce bolest rozlévající se mu po celém těle.

"Vždy arogantní Potter," vrátil mu urážku Lucius a v další chvíli Harry zaslechl, jak muž kráčí přímo k němu. Bolest zarývajícího se podpatku do jeho obličeje byla však nečekaná. Chlapec zasténal bolestí a muž se ušklíbnul.

"Dochází vám urážky, Pottere? Doufám, že teď už je vám jasné, že Malfoyovi nejsou žádní poskoci!"

"Nech ho být!" uslyšel Harry hlas ode dveří a srdce mu poskočilo radostí. Jeho otec si pro něj přišel.

"Severusi... Tebe jsem tu nečekal. Ale mohlo mi dojít, že si pro toho haranta přijdeš osobně," ušklíbnul se Lucius a v další chvíli Harry zaslechl sérii kleteb od obou mužů, které se navzájem překrývaly. Následovalo je žuchnutí jednoho těla na zem. Jen ať to není Severus, doufal Harry se zadrženým dechem. Jeho přání byly vyslyšeny, jelikožk němu v další chvíli jeho otec přiklekl a sevřel jej v náručí.

"Ty hlupáku... Proč jsi nešel do domu, když jsem tě tam posílal? Mohli tě zabít..." slyšel Harry svého otce, který jej svíral tak pevně, jako by o něj snad měl v nejbližší době přijít.

"Promiň, tati. Chtěl jsem jen pomoct," bránil se chlapec, "prosím, pusť mě. Bolí to..."

"Oh, promiň. Už mi to nedělej, Harry. Myslel jsem, že zešílím. Celé ty dva dny jsem nebyl s to zamhouřit oka... Kdybych o tebe přišel, asi bych to nepřežil. Harry, příště mě poslechni, rozumíš? Tohle tvoje hraní na hrdinu musí skončit."

"Ano, tati," zamumlal chlapec a skryl se do otcova pláště. Tak rád opět cítil tu vůni hřebíčku a mnoha jiných koření a bylin, kterou byl jeho otec cítit díky neustálé přípravě lektvarů. Když jej otec držel, tak mu vůbec nevadilo, že je kárán. Věděl, že by Severuse měl brát vážně a také mu bylo jasné, že se tohle fiasko neobejde bez trestu. To ale nebylo v tuhle chvíli důležité. Teď jsou spolu, ačkoliv se Harry obával, že svého otce už nikdy neuvidí. Jsou spolu a nikdo je nerozdělí.

"Pojď, Harry. Musíme jít," zvedl si Severus chlapce do náruče, "musíme se dostat na konec téhle chodby. Je tam přemisťovací místnost."

"Dobře," přikývl Harry a chytil se otce kolem krku. Severus okamžitě vyrazil ze síně. Ani ne po dvou minutách dorazili do zmiňované místnosti. Severus se chystal přemístit, ale nešlo to.

"Co se děje, tati?"

"Nejde to! Nemůžu nás přemístit! Asi stáhli protipřemisťovací ochranu i na tuto místnost!"

"Co budeme dělat?"

"Počkej. Položím tě na chvíli na zem." Harry přikývl a za chvíli už ležel na chladné kamenné zemi. Roztřásl se - ten kámen byl tak chladný...

"Portus," zaslechl odněkud zleva a v další chvíli uslyšel Severusův hlas: "Chytni se toho přenášedla, Harry! Notak, rychle. Řád se může každou chvíli stáhnout..."

"Já - Já nemůžu, tati."

"Proč?"

"Nevidím to přenášedlo. Já... Nevidím nic. Jsem slepý."

"Dobrý Merline... Pojď sem," sevřel ještě jednou Severus svého syna v ochranném objetí, "to vyřešíme, neboj se. Chytni se tohohle. A hlavně se mě nepouštěj," řekl Severus a vrazil Harrymu do ruky nějakou sošku. Harry se jí chytil a v další chvíli už byli se svým otcem mimo panství Pána zla.

---

Harry přišel k sobě ve chvíli, kdy Severus rychlým tempem vyrazil na cestu.

"Kam jdeme?" optal se Harry. Zpěv ptáků a šum stromů kývajících se ve větru jej uklidňoval a do jisté míry i uspával.

"Jsme u bradavických pozemků, Harry. Za chvíli budeme na ošetřovně."

"Děkuji, tati."

"Za co, prosím tě?"

"Za to, že jsi mě tam nenechal."

"Ale to je přece samozřejmost, Harry. Jsi můj syn. Žádný otec by nenechal svého syna napospas šílenému černokněžníkovi. Rodiče své děti milují, Harry. U mě to není jinak."

"Není to samozřejmost," zamumlal Harry ospale, "Dursleyovi by mě tam nechali. A kdybych se odtamtud náhodou dostal, tak by mě zavřeli do přístěnku pod schody a nechali mě o hladu, aby mě potrestali za to, že jsem si dovolil vrátit se k nim," odpověděl Harry a zívnul. Když Severus spatřil jeho únavu, podal mu flakónek s lektvarem.

"Vypij to, Harry. Potom budeš moct usnout a nebude to mít žádné následky na tvém zdraví." Harry vypil všechen lektvar, který mu byl ve flakónku přiložen k ústům, a uvelebil se v otcově náručí. Cítil se tak bezpečně jako nikdy dosud. Po chvíli spal hlubokým spánkem utěšen jistotou, že jej má Severus rád.

---

"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne... Prosím! NE! TATI! NEE! Tati, pomoz mi prosím. PROSÍÍÍM! POMOZ MI! NENECHÁVEJ MĚ TU! Ne... Neopouštěj mě..." ozývalo se z jedné z postelí na ošetřovně. Chlapec střídavě křičel až do ochraptění nebo kňučel vystrašeným ztraceným hlasem, který doprovázely slzy. Ošetřovatelka se jej pokoušela jemně vzbudit, ale chlapec ji vždy tvrdě uhodil a ona se musela vzdálit. Napadla ji jen jedna věc - ačkoliv jej teprve před chvílí poslala naprosto unaveného do postele, nezbývalo jí nic jiného, než jej vzbudit. Přistoupila tedy ke krbu a pomocí letaxu jej přivolala. Po několika sekundách již Severus spěchal k posteli svého syna.

"PROSÍM! JÁ TI VĚŘIL! NEOPOUŠTĚJ MĚ! TATI, JÁ TĚ POTŘEBUJI!"

"Harry... Harry! Já jsem tady!" zakřičel muž ihned po vstupu na ošetřovnu a běžel k posteli svého syna.

"Proč jsi to udělal," přešel chlapec do srdceryvného vzlykotu, "já ti věřil. Tati... Proč? Proč jsi mě opustil? Říkal jsi, že mě máš rád. Lhal jsi mi. Všichni mi lžou. NIKDO MĚ NIKDY NEMĚL RÁD!"

"Harry... Prosím, tohle neříkej..." přišel Severus k chlapcově posteli a pevně svého syna sevřel v náručí. Ten se chvíli bránil silou statného bojovníka - mrskal sebou, mlátil kolem sebe pěstmi. Po chvíli jej to však unavilo, nebo to možná bylo tím, že Harry i podvědomě poznal objetí svého otce, a zůstal nehybně ležet. Madame Pomfreyová do téhle chvíle situaci bedlivě sledovala, ale nyní si pomyslela, že už zde není potřeba, a odešla do svého pokojíku. Severus se pohodlněji uvelebil na posteli a jemně se probíral Harryho vlasy.

"Je mi to líto," řekl Harry přiškrceným hlasem a nechal slzy, aby mu stékaly po tvářích. Alespoň už vím, proč se tak rychle uklidnil, pomyslel si Severus, probudil se.

"Není nic, za co by ses měl omlouvat, Harry," odpověděl mu muž, "byla to noční můra?"

"Já... Já nevím. Bylo to tak s - skutečné. Tak živé..."

"Ano. Bylo to ztělesnění tvých nejhorších obav. Ale, Harry, tyto obavy jsou naprosto neopodstatněné. Já tě už nikdy neopustím. Jsi můj syn a budeš jím už navždy, rozumíš? Nemusíš se bát. Nic nás nerozdělí - ani Temný pán."

"A - Ale jak to můžeš vědět? N - Nevíš, jaký j - jsem. O - Omrzím tě. S - Stejně jako všechny," vzlykal chlapec.

"Harry... To je hloupost. Je moc lidí, kteří tě mají rádi."

"T - To není p - pravda."

"Ale je... Řekni mi - kdo by mohl mít nerad Chlapce - který - přežil? Zlatého chlapce z Nebelvíru plného chrabrosti, šlechetnosti a cti pro spravedlnost?" poznamenal Severus mírně uštěpačným hlasem.

"Například vy. K - Kolik let jste mě nenáviděl? Od mého n - narození? Doteď? H - Hloupost. V - Vsadil bych se, že mě nenávidíte ještě teď. Jen v - vám to dojde až za ch - chvíli. Až v - vás něčím n - naštvu."

"Harry, tohle pochopíš až později, ale rodič nemůže své dítě přestat milovat. Rodičovská láska je něco, co se téměř nedá zrušit. A navíc - nemyslíš, že jsem tě za těch pár let už poznal docela dost? Měl jsem tě na očích dennodenně. Nebylo možné nevšimnout si toho, jaký jsi."

"A proto j - jste mi pořád předhazoval t - to, jaký j - jsem namyšlený f - frajírek?"

"Maska, Harry. Mohlo ti dojít, že většina z těch zraňujících poznámek byla jen divadýlkem pro mladého Draca, aby mohl podávat svému otci hlášení a ten měl zase uspokojivé informace pro Temného pána."

"J - Jsem tak hloupý," povzdechl si Harry a zamotával pěsti do přikrývky.

"Ne. Jen jsi více Nebelvír než Zmijozel," odpověděl mu na to Severus a vstal z postele.

"Myslíš, že už to teď bude v pořádku? Na, vezmi si Bezesný spánek, musíš si po těch traumatizujících dnech odpočinout."

"Celý ten pobyt u Voldemorta (Severus sebou trhl) mě netraumatizoval tolik, jako tahle noční můra," odpověděl chlapec a kopnul do sebe ne zrovna příjemně chutnající lektvar.

"Dobře se vyspi, Harry. Zítra se podíváme na ten tvůj zrak. A nezapomeň - já tě nikdy neopustím."

"Dobrou noc, tati."