Když se asi po hodině Severus doprovázen ředitelem vrátil na ošetřovnu, spatřil malého chlapce, jak přechází ošetřovnou a obezřetně si všechno prohlíží. Pečlivě zkoumal veškeré předměty, které se nacházely na naleštěných stolečcích u postelí. Lupin nebyl nikde v dohlednu. Ředitel si s úsměvem tiše odkašlal, což chlapce trochu vystrašilo a okamžitě se ohlédl jejich směrem. Jakmile je spatřil stát na prahu dveří, utíkal zpět do postele a zahrabal se do peřin, ze kterých mu poté vykukovala jen hlava od očí výš. Severus společně s Brumbálem vešel na ošetřovnu a postavil se k oknu, zatímco ředitel se posadil do křesla u Harryho postele.

"Jak se máš, chlapče?" usmál se na malého Pottera Albus. Harry ale stále jen němě vykukoval zpod peřiny.

"Tady profesor Snape a já bychom se chtěli podívat na tvoje obrázky. Myslíš, že to bude možné?" Odpovědí mu bylo opět jen ticho.

"Pottere, tak už sakra něco řekněte! Moc dobře víte, že tady jste v bezpečí!" neudržel se Snape a podrážděně si složil ruce na hruď. Chlapec se na něj ohlédl a pozoroval jej, zatímco ředitel se na něj mírně zamračil. Po chvíli ze sebe Harry stáhl peřinu a sáhl pod polštář, odkud vytáhl pergameny pokreslené tmavě modrým inkoustem. Chvíli váhal, ale poté je pomalu dal řediteli.

"Děkujeme, Harry," usmál se na něj Brumbál, postavil se a přešel ke Snapeovi. Společně si začali obrázky prohlížet.

"Ale vrátíte mi je, že?" ozval se tichý hlásek z postele. Oba muži překvapeně zvedli pohledy od obrázků a zadívali se na malého chlapce.

"Jistě," odpověděl mu s úsměvem ředitel, "neboj se. Hned je zase budeš mít zpátky." S tím se znovu zadívali na kresby malého chlapce. Tiše o nich diskutovali, některé z nich si okopírovali a odložili bokem.

"Děkujeme ti," řekl ředitel chlapci, když mu obrázky po několika minutách vracel. Harry jemně přikývnul v odpověď a opět pergameny schoval pod polštář. Poté oba muži odešli a chlapec opět na ošetřovně osaměl.

---

"Co je tohle za místo?" zeptal se Severus ředitele a ukázal na jednu z kreseb s onou nehmotnou postavou, o níž muži předpokládali, že je Temným pánem.

"Vypadá to jako nějaký kamenný sál zasvěcen Salazaru Zmijozelovi," odvětil Brumbál a ukázal na gobelín, který visel za potencionálním Temným pánem, "tady je totiž jeho znak." Severus si pomyslel, že tahle skutečnost byla celkem očividná. Je to přece i znak zmijozelské koleje. Jeho koleje. "A netušíte, kde by se mohl tento sál nacházet?"

"Napadá mě jedna místnost," zamračil se Brumbál, "ale tahle skutečnost je natolik děsivá, že se nad ní neodvažuji moc přemýšlet."

"Nemyslíte snad - "

"Ano, Severusi. Tajemná komnata. Mám nějaké staré spisy, které ji popisují jako temný sál ověšen množstvím gobelínů se Salazarovými vyobrazeními a znaky. Na tomhle obrázku máme však jen jeden gobelín, křeslo a nehmotnou postavu, která by mohla být lordem Voldemortem. Je předčasné dělat takovéhle závěry."

"Ale jistá možnost tu je," řekl tiše Snape.

"Samozřejmě." V místnosti zavládlo ticho.

"Rád bych si s tebou, Severusi, promluvil ještě o jednom obrázku," přerušil Snapeovo rozjímání ředitel a položil před svého profesora lektvarů obrázek vysokého muže stojícího před siluetou Bradavic, po jehož boku postával malý chlapec.

"To snad ne," zavrčel Snape po prozkoumání obrázku.

"Myslím, že víš, kdo je ten muž," usmál se Brumbál.

"Ale... Vždyť ho nikdo neviděl už od pohřbu Potterových! Je jasné, že Pettigrewa tenkrát v noci na Ministerstvo přivedl on a nechal jej tam svázaného a v bezvědomí uprostřed haly, ale od té doby o něm nikdo ani neslyšel. Doufal jsem, že už ho v životě neuvidím!"

"Harry je přece jeho kmotřenec. Je jisté, že jakmile se dozví, kde je, což nebude po jeho nástupu do Bradavic moc těžké, rozhodne se ho vyhledat. Věřím, že pokud by věděl, kam jsme chlapce po smrti jeho rodičů ukryli, vyhledal by jej už dávno."

"Já se toho Blacka snad nikdy nezbavím!"

---

"A právě po těchhle čtyřech jsou pojmenované koleje v této škole," dokončil Remus své vyprávění o bradavických zakladatelích. Chlapec jej pozoroval se zaujatým výrazem.

"A žije nějaké jejich dítě doteď?" zeptal se poté tiše.

"Je velice pravděpodobné, že se někde po světě potulují jejich dědicové. Ovšem zjistit, kdo to je, by nebylo vůbec jednoduché."

"Aha," odvětil chlapec, "a ta místnost toho... Toho..."

"Myslíš Tajemnou komnatu Salazara Zmijozela?" usmál se na chlapce Remus. Velmi ho těšila mladíkova zvědavost, jen by se nemusel těch otázek tolik bát. Skoro jako by čekal, že jej místo odpovědi udeří. Dítě mu na odpověď přikývlo.

"Říká se, že ta na hradě stále je. Otevřít ji však dokáže jen pravý dědic Salazara Zmijozela."

"Aha," zopakovalo dítě svou reakci a zahrabalo se hluboko do peřin.

"Nemusíš se ničeho bát," utěšil jeho obavy Lupin, "i když se povídá, že v této komnatě přebývá nějaká strašlivá záhadná bytost, nikdy to nebylo prokázáno."

"Já se nebojím," odpovědělo dítko poněkud ustrašeně.

"To vidím," zasmál se Remus a oddělal chlapci vlasy z očí.

"Proč jste to udělal?" zeptal se chlapec tiše.

"Proč jsem udělal co?"

"Oddělal jste mi ty vlasy z obličeje. Proč?"

"Uhm... Já nevím. Je to takový reflex. Když má člověk někoho rád, má potřebu – "

"Rád?" zopakoval tiše chlapec.

"Ano. To je když – "

"Já vím, co to je," odpověděl tiše chlapec, přičemž se mu v očích zaleskly slzy a přetočil se na druhý bok – zády k Removi.

"Promiň, Harry," řekl tiše muž a položil malému chlapci ruku na rameno, "nechtěl jsem ti nijak ublížit. Co jsem řekl špatně?"

"To nic," ozvalo se z druhé strany postele mírně přiškrceným hlasem, "já jen... V knížkách, které strýček nechával u mě ve sklepě, měli vždycky všichni rádi všechny. Já si připadal strašně osamocený, když jsem četl, jak slaví šťastné rodiny Vánoce a jak se tatínkové a maminky chodili se svými dětmi bavit na hřiště a tak různě. Vždy jsem se cítil strašně prázdný, když jsem celé dny a noci trávil sám v temném sklepě bez jakékoliv společnosti. A teď jste vy řekl tohle a... Já..."

"Harry, chápu, že je to pro tebe teď těžké. Je mi jasné, že mi tahle slova nemůžeš opětovat, jsem pro tebe jen nějaký cizí muž. Vše kolem je teď pro tebe nové. Věř, že je mi to strašně líto, rád bych tě tvého děsivého dětství ušetřil. Kdybych něco z toho věděl - "

"Už je to pryč," přerušil jej náhle chlapec na něj neobvykle rázným hlasem. Posadil se na posteli a věnoval Removi pevný pohled plný strachu, ale i očekávání – očekávání změny. Změny k lepšímu.

Tu chvíli si Severus Snape vybral ke vstupu na ošetřovnu. Když jej Harry spatřil, zajel zase zpět pod peřinu a tiše si jej přeměřoval pohledem.

"Dobré odpoledne, pane Pottere. Lupine," pozdravil Mistr lektvarů a položil flakónky, které přinesl, na stolek s ostatními léčivými lektvary.

"Tobě také, Severusi. Neseš nějaké zprávy?" odpověděl Lupin a věnoval profesorovi lektvarů tázavý pohled. Tohle nebyla obvyklá doba, kdy přinášel čerstvé lektvary. Snape si tiše odkašlal a poté odpověděl: "Před chvílí jsem mluvil s ředitelem ohledně vašeho opatrovnictví, pane Pottere."

"Opatrovnictví?" zeptal se chlapec.

"Opatrovník je člověk, který za tebe bude právně rozhodovat až do doby, kdy dospěješ, tedy do tvých sedmnácti let."

"Něco jako náhradní rodič?" odvětil chlapec tiše.

"Ano, něco podobného," odpověděl mu Remus, "jenže tě k té osobě nemusí poutat žádný vztah. Jde jen o legální záležitosti. Rozumíš?" Chlapec mírně přikývl, ve tváři měl soustředěný výraz. "A kdo tedy bude mým... poručníkem?" zeptal se nakonec.

"Já," odpověděl Severus.

"Vy?" dostal ze sebe chlapec překvapeně, "ale to nejde! Já... Já nechci! Proč to nemůže být Remus?"

"Harry, poslouchej," snažil se rozrušeného chlapce uklidnit Lupin, "mám jistou nemoc, která mi brání v tom, abych se mohl stát tvým legálním poručníkem. Severus je jistě ta nejlepší volba. Uvidíš, vůbec není tak špatný, jak se ti může zdát."

"Já... Já nechci. Mám... Mám z něj strach," řekl Harry tak tiše, aby to slyšel jen muž sedící u jeho postele. Severus vycítil, že momentálně není vítán, tak se na chvíli vzdálil, aby je nechal v klidu si promluvit.

"Nemusíš se ho bát," odvětil Remus s úsměvem, "možná působí malinko strašidelně, ale věř mi – určitě se k tobě bude chovat ohleduplně. Je ředitelem Zmijozelu a je jím už několik let, což naznačuje, že to s dětmi přinejmenším aspoň trochu umí. Dej mu šanci, myslím, že si budete rozumět."

"Uhm... Tím bych si nebyl moc jistý."

"Slibuji ti to. A víš co? Občas se o tebe budu moci postarat i já. Nějak to se Severusem domluvím, ano?"

"Dobře," přikývnul Harry a pohodlně se uvelebil v přikrývkách. Remus mu ještě jednou prohrábl vlasy a poodešel od postele za Severusem.

"Změnil jsi názor, nebo zapracovala Brumbálova přesvědčivost?"

"To druhé samozřejmě," zavrčel Snape.

"Jak jinak," zasmál se Remus, "podívej, potřebuji s tebou něco probrat. Harry..."

---

"Jste připraven, Pottere?" zeptal se Snape malého chlapce, když pro něj ještě ten den v noci přišel, aby se mohli nerušeně přemístit do jeho soukromých komnat.

"Ano, pane," odpověděl chlapec tiše, popadl svůj velký kufr s věcmi a šouravě se přesunul ke dveřím, kde postával profesor lektvarů.

"Locomotor kufr," zavrčel Snape ještě předtím, než vyšli, a chlapec obdivně sledoval, jak se jeho kufr vznesl a trčel ve vzduchu vedle něj.

"Jdeme, Pottere," přerušil jeho studování onoho kouzla Snape a rychlým tempem vykročil z ošetřovny, přičemž jej Harry i kufr pomalu následovali.

---

"Tohle je obývací pokoj,"uvedl chlapce Snape do svých skromně ale účelně zařízených pokojů. Harry byl ještě stále zmatený z cesty, kdy procházeli nesčetnými chodbami a portréty, nicméně útulnost pokoje ho zarazila. V obýváku byla sedačka se dvěma křesly, krb, dvě poměrně rozsáhlé knihovny a hned u dveří stojan na hábity. Také odsud vedly troje dveře.

"Tyhle dveře," ukázal Severus na ty první vlevo, "vedou do vašeho pokoje, Pottere. Za chvíli se tam podíváte. Je tam postel, skříň, stůl a dveře do vaší soukromé koupelny. Zato tyto dveře," ukázal na ty, které byly přímo naproti vchodu, "vedou do mé pracovny a dále pak do laboratoře. Tam v žádném případě bez mého doprovodu nesmíte. A ty poslední vedou samozřejmě do mé ložnice. Máte nějaké otázky?" Harry zakroutil hlavou a rozhlížel se okolo.

"Tak dobrá. Jděte do svého pokoje a zabydlete se, u snídaně vás čekám přesně ve čtvrt na osm."

"Dobře, pane. Děkuji. Dobrou noc, pane profesore."

"Vám taky, pane Pottere." S tím se Severus vydal do své pracovny, zatímco Harry zamířil do jeho nového pokoje. Jeho pokoje... I když to bylo ve Snapeově pokojích, bylo to něco, co nikdy neměl. Svůj pokoj... Dobře – sklep měl sice také sám pro sebe, ale to se přece nedá srovnávat. Když vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a první, co jej upoutalo, byla obrovská postel s nebesy. S úsměvem se na ni svalil a pomyslel si, že to u Snapea možná nebude nakonec zase tak hrozné...

---

Za chyby se omlouvam. Pokusim se je v brzke dobe opravit. Nejak na to nebyl cas... Nini92