POZOOOOOR! PŘIDÁNA DRUHÁ (A TAKY POSLEDNÍ) ČÁST KAPITOLY!!!

Tma. Chlad. Ticho. Nikdo nikde, jen Harry tiše sedící na útvaru vzdáleně podobnému kovové palandě. Jen on a jeho sklep. V tu chvíli posvátné ticho přeruší dusot těžkých nohou, někdo schází po schodech. Zavrzání dveří, trochu denního světla. Po chvíli je opět tma, to když se dveře opět zavřou, jen ticho už zůstává porušené hlasitým funěním příchozí osoby a... tichým pískáním?

"Pane?" pronesl chlapec tiše do tmy. V další chvíli jej příchozí hrubě popadl za krk a přimáčkl k palandě. Harry se dusil, snažil se okolo sebe kopat, bouchat, ale nic nepomohlo – byl příliš slabý. Muž jej ještě chvíli škrtil, a když si chlapec pomyslel, že tohle už je konec, přestal. Uchýlil se zpět do tmy. To máš za to, že tě tu musíme strpět... Přidušený chlapec se na posteli svíjel nedostatkem kyslíku, lapal po dechu a následně se rozkašlal. Kdyby bylo ve sklepě trochu vidět, mohli byste v jeho kašli spatřit krůpěje krve. Dlouho ticho přerušovalo jen zoufalé chlapcovo lapání po dechu. Po několika málo minutách ale muž udělal další výpad – malého chlapce začal surově bít. To máš za to, že jsi taková zrůda... Když se od postele opět vzdálil, chlapec jen bezvládně ležel a z očí mu kanuly slzy. To nejhorší ovšem mělo přijít. Muž moc dobře věděl, že chlapec má odmalička strach z krys, potkanů a podobné havěti. Otevřel proto krabici, kterou přinesl, a zvedl ji do výšky. Ve chvíli, kdy chlapec zaslechl zesílené pískání obyvatel oné krabice, rozplakal se ještě víc.

"Ne... Já nechci. Prosím," tiše a zoufale prosil o odpuštění. Kdyby se aspoň mohl pohnout, kdyby jej tak strašně nebolelo celé tělo... V další chvíli muž obsah krabice vysypal na ležícího chlapce. Po jeho maličkém těle se teď rozlézala více jak desítka krys. To máš za to, kým jsi...

---

Severus dokončil svou práci někdy po půlnoci a přešel do obývacího pokoje. Nalil si trochu whisky z karafy, která ležela na stole, a posadil se do jednoho z křesel. Chvíli zamyšleně pozoroval oheň plápolající v krbu, když v tom jej něco vyrušilo. Zamířil pohledem ke dveřím od chlapcova pokoje, ozýval se odtamtud podivný šramot. Odložil tedy sklenici na stolek a přešel k oněm dveřím. Když je otevřel a rozsvítil světlo, spatřil malého chlapce, jak sebou na posteli háže pod vlivem nějaké noční můry. Divoce kolem sebe mával rukama, vypadalo to, jako by ze sebe chtěl něco shodit. Severus na nic nečekal, přešel k posteli, sedl si na její okraj a pokusil se Pottera vzbudit.

"Pottere?" Nic. Chlapec musel spát opravdu tvrdě.

"Pottere, vzbuďte se!"

"POTTERE!" Chlapec sebou mocně trhl a bleskovým tempem se odsunul na druhý konec postele.

"Klid, Pottere. Byl to jen zlý sen," řekl Severus a bedlivě si chlapce prohlížel. Ten skrčil nohy, omotal si kolem nich ruce a mírně se kolébal v utěšujícím gestu. Mám já tohle zapotřebí? vrčel v duchu Snape, ale nakonec se přece jen natáhl a chytil chlapce do svého objetí. Potter s ním sice chvíli mírně bojoval, ale nakonec se poddal a skryl tvář do záhybů Snapeova pláště.

"Chcete o tom mluvit?" zeptal se Severus. Chlapec sebou mírně trhnul, chvíli nic neříkal a potom tiše odpověděl: "Ne."

"Dobrá," odvětil Snape, "je to už v pořádku?"

"Ano," odpověděl chlapec, vymanil se ze Severusova objetí a zachumlal se pod peřinu. Snape se postavil vedle postele a zalovil v kapse, ze které nakonec vytáhl malý flakónek.

"Tohle je lektvar, který zabrání nočním můrám. Nebude se vám zdát vůbec nic," řekl a podal jej chlapci. Ten si jej vzal a věnoval muži vděčný pohled. "Děkuji, pane." Snape pokýval hlavou v odpověď, přešel ke dveřím a zhasnul.

"PANE!"

"Ano?" zeptal se Severus a znovu rozsvítil.

"Mohl... Mohl byste nechat rozsvíceno? Aspoň trochu? Prosím."

"Dobrá," odpověděl Snape po chvíli ticha, světla pouze ztlumil a odešel. Když po několika minutách zalehl do své postele, pomyslel si, že za tohle by mu měl Brumbál zvýšit plat minimálně na dvojnásobek.

---

Doufám, že jej nebudu muset chodit budit, pomyslel si Severus otráveně, když vyšel ze své soukromé koupelny (do ložnice) již pečlivě umytý a oblečený. Jakmile však vyšel i ze svého pokoje do obýváku, praštila jej do nosu vůně čerstvého pečiva a ranní kávy. S poněkud překvapenými myšlenkami přešel ke stolu, kde na něj čekal Potter se dvěma talíři (resp. talířem a miskou) se snídaní, hrnkem kávy vedle jeho porce a s přívětivým úsměvem na tváři.

"Dobré ráno, pane."

"Dobré, Pottere. Co má tohle znamenat?" zeptal se Snape a posadil se naproti Harrymu.

"Co tím myslíte? Oh, to jídlo? Jen jsem ráno brzy vstával a potkal jsem se tu s jedním skřítkem, strašně se mi omlouval, prý je já jakožto student vůbec nemám vidět, že prý musí být uklizeno dřív, než nějaký ze studentů vstane, no a zeptal se mě, co pro mě může udělat jako odčinění. Řekl jsem mu, že nám může nachystat snídani a nějak zařídit, aby nevychladla, než vstanete."

"Dobře," odpověděl Snape, elegantně popadl příbor a začal jíst snídani. Harry, který dostal jen něco lehkého a kašovitého v malé misce, popadl lžíci a nedůvěřivě ji do obsahu misky ponořil.

"Nesmíte teď žádné těžké jídlo, Pottere. Ale zaručuji vám, že bradavičtí skřítci patří mezi mistry v oboru, rozhodně to bude poživatelné, ačkoliv to tak zrovna moc nevypadá," ušklíbl se profesor nad chlapcovým váháním "vzít si či nevzít". Harry jemně přikývl, sebral všechnu svou odvahu a zvedl lžičku s onou hmotou k ústům. Následně ji strčil dovnitř a polknul. Snape jej pobaveně (avšak beze stopy úsměvu na tváři) pozoroval. Když Harry zjistil, že to vlastně vůbec není tak špatné, vrhl se na snídani pořádně a za chvíli už nebylo co jíst.

"Vidím, že vám chutnalo. To je dobře," usmál se Snape tím svým zlověstným způsobem, "mám pro vás totiž nějakou práci. V tamté krabici," ukázal na jednu krabici, která stála v rohu u dveří, "mám nějaké nové knihy a potřeboval bych je zařadit do knihovny v této místnosti. Knihy jsou zde řazeny podle žánru a abecedy. Myslíte si, že to zvládnete?"

"Jistě, pane," odpověděl Harry s úsměvem. Měl moc rád knihy. "Smím se na něco zeptat, pane?"

"Ano?"

"Směl bych si poté nějaké knihy půjčit a přečíst?" zeptal se s prosebným pohledem.

"Pokud je nezničíte, tak v tom nevidím žádný problém," přikývnul Severus a odešel do své kanceláře, přičemž za sebou neopomněl hlasitě zavřít dveře.

---

Dopoledne již přešlo v pozdní odpoledne, když se Severus vrátil do svých pokojů. Bylo to k vzteku – ačkoliv se snažil ze všech sil soustředit na práci pro Řád, celý den se jeho mysl vracela k chlapci, který momentálně obývá jeho komnaty. Bylo to vážně podivné. To dítě si prošlo tou nejhorší formou týrání, mívalo silné noční můry, ale přes den se Potter choval jako každé dítě v jeho věku. Byl zvídavý, hyperaktivní... Severuse nenapadala jiná možnost než ta, že to chlapec přes den dusí v sobě a ve chvíli, kdy je jeho mysl uvolněná, se jeho obavy projeví jako hrůzné noční můry. Další možností bylo to, že si chlapec ani neuvědomuje, že to, jak s ním bylo dříve zacházeno, je opravdu velmi špatné. Snape ovšem doufal, že to tak není, protože chvíle, kdy by chlapec zjistil, jak takové standardní dětství vypadá a porovnal by to s tím svým, by byla pro toho chlapce přinejmenším k zbláznění. Začal by se obviňovat z toho, jak se k němu chovali, ospravedlňoval by jejich činy, zatímco všechnu vinu by svaloval na sebe. O tomhle toho Snape věděl docela dost. Z vlastní zkušenosti. I když jeho dětství nebylo natolik drastické, také si prožil svoje.

"Dobré odpoledne, pane," pozdravil jej chlapec, jakmile vešel do obývacího pokoje.

"Dobré odpoledne," odpověděl Snape, svlékl si plášť a pověsil jej na věšák, který stál hned vedle dveří. Přešel k pohovce, na které seděl černovlasý chlapec, a prohlédl si knihu, kterou měl Harry v rukou.

"Úvod do světa lektvarů? Proč zrovna tuhle?" zeptal se a posadil se do křesla naproti chlapci.

"Už jsem přečetl z téhle edice Úvod do světa přeměňování, kouzelných formulí i obrany proti černé magii. Teď přečtu ještě tuhle a zbývají mi už jen magičtí tvorové, bylinkářství a létání. Vážně budu moci létat? Na koštěti?"

"Samozřejmě."

"A budu moct udělat z něčeho něco jiného?"

"Jistě."

"Páni," zašeptal chlapec a znovu pohlédl do knížky, "a budu moct uvařit i Lektvar neviditelnosti?"

"V sedmém ročníku zajisté," odpověděl Snape, "je to jeden z nejsložitějších lektvarů."

"Nezdá se mi zase tak těžký," nesouhlasil chlapec tiše.

"Nemyslím si, že byste mohl mít objektivní názor na to, zda je tento lektvar složitý či ne. V životě jste ještě žádný nevařil," pronesl Snape s přivřenýma očima.

"To sice ne, ale když má člověk postup, tak přece stačí dodržet ho a je to..." stál si za svým chlapec.

"Lektvary jsou velice složitá věda. Nejde jen o dodržení postupu, musíte přesně odměřit dávku, přidat ji do směsi v kotlíku v pravý čas a stejně tak důležité je i vědět, jak se zachovat, kdyby se něco pokazilo. Některé druhy lektvarů jsou velice nestabilní."

"Myslím, že lektvary se mi budou líbit," řekl chlapec s lehkým úsměvem.

---

"Pane?"

"Ano?" zavrčel Snape. Nesnášel, když ho někdo vyrušoval při čtení.

"Mohl... Mohl bych jít ven? Já... Chtěl bych vědět, jak to vypadá tam venku. Moc si toho nepamatuji, skoro všechno znám z knížek, které jsem četl. Chtěl bych vidět měsíc a trávu a... Ptáky. Moc bych chtěl vidět nějaká živá zvířata."

"Pottere, nemám čas na – "

"Prosím," zoufale žadonil chlapec. Snape na něj ještě chvíli beze slova zíral a poté si frustrovaně povzdechnul. "Ale jen na chvíli."

"Děkuji," odpověděl chlapec a jeho obličej se rozzářil skoro jako slunce.

"Vezměte si ten plášť, který vám koupil Remus," nakázal malému chlapci Snape těsně před odchodem, "venku je letos i na začátek roku mimořádně chladno."

"Jistě, pane," usmál se chlapec, popadl malý plášť z věšáku u dveří a poté společně s profesorem vyšel z podzemních komnat.

---

"To je nádhera," zašeptal chlapec, když se po několika chvílích zastavili na břehu bradavického jezera. Mírný větřík rozechvíval hladinu jezera, okolní krajinu osvětloval měsíc těsně před úplňkem a na temném nebi svítily miliony hvězd. Chlapec se rozeběhl a skončil až po kolena ve vodě. Začal stříkat kolem a hlasitě se smál. Kdybych nebyl býval věděl, že ten chlapec ještě takovou obrovskou kaluž za nočního světla neviděl, pravděpodobně bych si býval byl pomyslel, že je blázen, pomyslel si Snape a vzápětí se zamyslel nad tím, proč vlastně přemýšlí tak složitým způsobem. Asi už mi ten chlapec začíná opravdu zatemňovat mysl, usmál se svým způsobem /chápej jako zašklebil se/ Severus a dál pozoroval skotačícího chlapce.

"Severusi, co vy tady v tak pozdních nočních hodinách?" zaslechl za sebou znenadání známý hlas.

"Dobrý večer, řediteli," odpověděl a prohlédl si příchozího Albuse Brumbála. Ten měl na sobě lehký plášť v barvě noční modři posetý mnoha stříbrnými hvězdami a velkým stříbrným měsícem táhnoucím se odshora až dolů na zadní části pláště.

"Vskutku nádherné, když se člověk dokáže radovat i z věcí, které my ostatní považujeme za samozřejmé, nemyslíte, Severusi?" pronesl ředitel s pohledem upřeným na skotačícího chlapce.

"Ano, vskutku," odpověděl Snape s letmým úsměvem.

"Myslím, že bys už měl toho chlapce nahnat zpět do hradu, nebo se nachladí. Přeci jen je dnes v noci docela chladno. Dobrou noc, Severusi."

"Vám také, řediteli," odpověděl profesor lektvarů a pozoroval starého muže, jak se pomalu blíží směrem k hradu. Když již nebyl na dohled, otočil se Snape směrem k jezeru a trochu hlasitěji nařídil: "Pottere, jdeme!"