Krátký songfic na písničku Snílci od Daniela Landy. K poslechnutí na www.imeem.com/people/8dtptf/music/CrnuBLlV/daniel_landa_snilci/

Tuhle hloupost jsem sepsala už skoro před dvěma lety ve stavu největší deprese, takže radím slabším povahám - radši nečíst :D Přidala jsem to sem hlavně kvůli tomu, že jeden z mých nejlepších přátel ( ano, myslím Tebe, Vašíku :P ) si vynutil mou webovou adresu a pochybuji že čte Harry Potter ff, tak jsem tu chtěla mít i něco "normálního" :D

Přeji příjemné počtení (v rámci možností) . Páčko :)

PS. Komentáře se cení. Však to znáte - více komentářů znamená více nadšení pro autora, což vede k brzkému přidání (anebo alespoň snahy o brzké přidání) další kapitoly :)

Patnáctiletá dívka seděla na parapetu a skrze žaluzie si prohlížela okolní krajinu zmáčenou deštěm.

Den za dnem

venku ujíždí vlak

a za mříží

se otáčí svět.

Přemýšlela o svém životě. Má vůbec cenu žít? Pokud ano, tak proč té dívce stále protéká mezi prsty? Proč nemůže být pro jednou konečně šťastná?

Vítr si osedlat

tak jak to umí jen pták

vyletět oknem ven

a už se nedívat zpět.

Ne, nesmí myslet takhle. Je jí přece teprve patnáct - má ještě celý život před sebou. Jenže co může dělat s tím, že už ji žít prostě nebaví?

Jediný, co se tu cení,

je Tvý nehorázný snění,

snění snílků

ve vězení.

Vězení - ano, tak si teď ve svém těle připadala. Jako ve vězení, od jehož dveří někdo vhodil klíč do té nejhlubší řeky, která na světě existuje.

Čtyři stěny Tvýho bytí

slunce zajde, když Tě chytí,

a v hlavě máš

krupobití.

Slunce se schovalo za obzor a ona se rozhlédla po zšeřelém pokoji. Čtyři stěny, postel, pracovní stůl, police, skříň a všechno ostatní téměř nebylo vidět pod kupou plyšových hraček a jiných ventilů jejího nedospělého chování. Pokud byste ji potkali kdekoliv mimo tyto čtyři stěny, viděli byste dívku, která vystupuje dospěle - při hovoru se přirozeně usmívá a konverzuje. Jenže tady se nemusí přetvařovat - může skočit do postele a v rytmu pomalé hudby přemýšlet nad tím, jestli má vůbec tenhle život s přetvářkou cenu. Vždy v tuhle chvíli odhodila neutrální masku a nechala se chytit do spárů nepěkných vzpomínek a o nic lepších myšlenek. V hlavě měla tolik zmatku... A bylo jí tak smutno.

Celej svět

mění se v zavřenej krám

stažený rolety

a místo lásky chlad.

Kde jsou ty časy, kdy byli všichni přátelé? Kdy si rozuměli, byli k sobě milí a přátelští? Proč teď kolem sebe vidí jen samé hádky a spory?

Co se zítřkem

hlavolam

a další otazník

kdo Tě má eště rád...

Po líci jí stekla osamělá slza. Proč se nenajde nikdo, s kým by mohla být naprosto šťastná? Kdo by jí pomohl zapomenou na ty nepěkné vzpomínky, které ji trápí, kdo by ji držel nad vodou?

Jediný, co se tu cení,

je Tvý nehorázný snění

snění snílků

ve vězení.

Snění - to bylo to jediné, díky čemu přežívala. Snila o tom, že jednou se konečně někdo ukáže a pomůže jí najít tu správnou cestu... Jenže teď je ta idea pryč. Nikdo takový nebyl, není a nikdy nebude.

Čtyři stěny pro přežití

slunce zajde, když Tě chytí,

a v hlavě máš

krupobití.

Hudba, linoucí se z rádia, pomalu utichla a v pokoji nastalo hrobové ticho přerušené jen jediným tichým vzlykem. Nemá cenu čekat na prince na bílém koni. Žádný takový není.