Tak jsem to stihla už dnes... Snad sem někdo z mých věrných zavítá a přečte si to :)

Když chlapec otevřel oči, bylo vše kolem zase bílé. To místo znám, pomyslel si a rozhlédl se. Hned poté si vzpomněl, co se vlastně stalo, a se strachem se podíval na své tělo. Měl na sobě nemocniční pyžamo, ale nic jej nebolelo, jen jeho kůže na rukou a místy i pod pyžamem byla zarudlá a taková až podivně hladká. V další chvíli se rázně rozrazily dveře a do místnosti vstoupil profesor Snape.

"Dobrý den, pane," pozdravil jej chlapec nesměle, jakmile přišel k jeho lůžku.

"Co jste prováděl v mé soukromé laboratoři, Pottere?" vyjel na něj hned Severus.

"Chtěl jsem... Chtěl..."

"Co jste chtěl, vy neposlušný kluku? Neřekl jsem vám snad jasně, že vstup do mé laboratoře máte bez mého doprovodu zakázán? Jak jinak vám mám ještě říct, že máte svoje pracky držet dál od mých lektvarů? Čemu přesně z toho, co jsem vám – "

"Severusi, nekřič na něj! Podívej se, jak je vystrašený!" ozval se druhý hlas a ke chlapci, který se během Snapeova kázání zahrabal téměř celý pod přikrývku, si přisedl Remus. Pomalu z něj sundal část přikrývky a zeptal se jej, zda je v pořádku. Klučina jen přikývl a dál koukal rozšířenýma očima na Snapea.

"Tohle si ještě vyřídíme," zasyčel směrem ke chlapci profesor lektvarů a rázným krokem odešel.

"Neudělal jsem to proto, že bych chtěl porušit jeho zákaz," řekl chlapec po chvíli ticha plaše.

"Já vím. A on to ví taky, neboj se," uklidnil jej Lupin. "Jen mu trochu déle trvá, než jej přejde rozčilení. Na to si zvykneš."

---

"Dobrý den, pane," pozdravil chlapec Snapea, když jej další den vyléčeného propustili z ošetřovny a Remus jej zavedl k Severovým komnatám, kde se s ním rozloučil.

"Pojďte dál, Pottere," odsekl Severus a ustoupil ode dveří, které před chvílí otevřel. Chlapec vešel doprostřed místnosti a otočil se zpět k profesorovi. Ten se nehnul ode dveří.

"Pane, já... Chtěl bych se vám omluvit."

"Omluva přijata. Běžte k sobě do pokoje."

"Ale – " chlapci nepřišlo, že by věc byla vyřešená a už vůbec se mu nezdálo, že by se Snape nezlobil.

"Pottere, běžte do svého pokoje."

"Ale pane – "

"Běžte sakra do toho pokoje a už z něj do zítřka nevylízejte!" Harry sebou trochu trhnul, přece jen nečekal, že na něj bude muž takto křičet. Vždyť se mu jen omluvil! Ale sebral se a odešel do pokoje. Tam se posadil na postel s myšlenkou, že to tu asi nakonec nebude tak dobré, jak čekal. Už jen to, že půjde spát bez večeře, kterou na ošetřovně nedostal s tím, že si ji může dát až zpátky v profesorových pokojích, mu dělalo trochu starosti. A že měl pořádný hlad. Připomínalo mu to jeho dřívější život s prázdným žaludkem. Ale stulil se na posteli a rozhodl se, že to přejde. Zítra bude zase lépe.

---

Ráno se probudil s kručícím žaludkem. Rychle vstal, upravil se a spěchal ke snídani. Snape tam seděl, očividně již nasnídaný, a popíjel kávu.

"Dobré ráno," pozdravil chlapce a dál se věnoval novinám.

"Dobré ráno," odpověděl Harry a vrhnul se na snídani.

"Dnes jste poněkud zaspal, měl jste být na snídani téměř před hodinou."

"Omlouvám se," odpověděl Harry mezi sousty, "ale v noci jsem nemohl spát, a proto jsem si ráno trochu přispal."

"Ještě míváte noční můry?"

"Moc ne, jen mi včera něco připomnělo... Ale to je jedno."

"Co vám něco připomnělo?"

"To je – "

"Pokud jsem se včera zachoval způsobem, jaký vám připomněl vaše dětství, omlouvám se. Nebyl jsem ve své kůži. Byl jsem přes den mimo hrad plnit jistý úkol a lidé, se kterými jsem se setkal, nejsou zrovna vhodnými společníky. A už přede mnou nikdy neříkejte "to je jedno" – nesnáším to."

"To nevadí, pane. Stejně mi to nepřipomněl váš křik. Myslel jsem si prostě, že jste na mě pořád naštvaný za ten lektvar."

" Ne že bych nebyl. A už pro vás také mám perfektní trest. Jenže když to nebyl křik, co tedy?"

"Já... Měl jsem hlad a – "

"Vy jste na ošetřovně nedostal večeři?" zeptal se Snape překvapeně.

"Ne. Domluvili jsme se s Madame Pomfreyovou, že se najím až zde."

"A proto jste si, zcela logicky, pomyslel, že vám také budu za trest odpírat jídlo," pokýval hlavou Snape a na tváři se mu rozhostil podivný výraz.

"Ano. A to vy nebudete? Vždyť... Je to normální, ne? Jít spát bez večeře... I v některých knížkách to tak rod... opatrovníci dětem dělali," řekl chlapec a v rukou nervózně žmoulal ubrousek.

"Nevím, co jste to četl za knížky, ale tohle rozhodně normální není. Nenapadlo mě, že byste ještě v tak pozdní hodinu nebyl po večeři a v žádném případě vám nikdy nebudu odpírat jídlo ani pití. Je vám to jasné?" opáčil muž zvýšeným hlasem.

"Pane, nechtěl jsem vás - "

"Nejsem rozzlobený na vás. Teď se v klidu najezte, já musím jít něco probrat s ředitelem. Za hodinu jsem zpět a vy budete čekat s teplým oblečením u dveří. Chci vás někam vzít, protože budu opět celý den mimo hrad a nechci vás tu nechávat samotného."

"Ale já bych už nelezl k vám do laboratoře. Už nikdy bych to neudělal," odpověděl chlapec tiše.

"To doufám," odvětil muž, "ale vymyslel jsem vám zábavnější program, než tu jen vysedávat. Za hodinu jsem zpět."

---

"Dobře," řekl Snape ve chvíli, kdy se vrátil do komnat a u dveří stál připravený Harry. Oblečte si ten plášť a vyrazíme."

"A kam?" zeptal se Harry při oblékání.

"To uvidíte," odvětil muž a rychlým tempem vyšel z komnat. Chlapec vyrazil za ním.

---

Asi po deseti minutách chůze se zastavili na školních pozemcích u nějaké chatrče. Harry si uvědomil, že ji už někde viděl, ale nebyl s to si uvědomit kde, tak se radši zaměřil na obrovskou osobu, která k němu kráčela.

"Á, dobrý den, profesore Snape."

"Dobrý den, Hagride. Tady vám vedu chlapce."

"Skvělé. Ty jsi Harry, že?" obrátil se obrovský muž na Pottera a podal mu ruku. "Já jsem Hagrid, starám se o pozemky a veškerá zvířata na pozemcích Bradavic."

"Těší mě," odvětil chlapec.

"Takže já odcházím. Vyzvednu jej u vás kolem sedmé hodiny večerní," řekl ještě Severus a v další chvíli byl ten tam.

"Ták, Harry, půjdeme," řekl Hagrid a vydal se kolem vyšlapané cestičky za hájenku.

"A kam to jdeme, pane?" zeptal se chlapec a rozhlížel se kolem. Svítilo slunce a příroda kolem byla pro Harryho jako symfonie. Tolik stromů, rostlin a určitě i zvířat...

"Jak sem říkal, Harry, starám se o bradavická zvířata. Teď jdeme za Klofanem, to je jeden z mých oblíbenců. Nesu mu nějaký žrádlo, když se teď nemůže moc hejbat."

"On je nemocný?" vyzvídal chlapec.

"Poranil si nohu, když předevčírem špatně dosed na zem," odpověděl poloobr, popadl velký pytel s blíže neurčeným obsahem a hodil si jej přes rameno.

"Co je ten Klofan vůbec za zvíře?" zeptal se chlapec a následoval obrovského muže na cestičce do lesa.

"Hipogryf." Harry se zamyslel. Znal hodně zvířat z knížek, které mu Dursleyovi občas nosili, ale tohle mu nic neříkalo.

"A jak takové zvíře vypadá?" zeptal se Potter po dlouhém nicméně marném přemýšlení.

"Přesně takhle," odpověděl mu Hagrid a pohodil pytel na zem. Chlapec si všiml, že stojí u obrovské ohrady a v ní stojí něco, co ještě nikdy v žádné knížce neviděl. Přední část toho zvířete vypadala jako orlí a to s obrovskými křídly, zatímco zadní část vypadala jako nějaký velký kůň. Zvíře se na Harryho dívalo s mírně pootočenou hlavou a občas vydalo hlasitý skřek.

"Nemusíš se ho bát, krom toho, že je to děsně panovačný zvíře, je strašně hodnej. Pojď, představím tě," řekl Hagrid, přelezl do ohrady a pohladil hipogryfa po hlavě. Harry se vydal opatrně za ním, ale zůstal o několik metrů dál.

"Ukloň se, Harry," radil mu poloobr, když se velké zvíře vydalo směrem k němu. Harry udělal, co mu bylo řečeno, a čekal. Hipogryf přišel až k němu, chvíli na něj ze své obrovské výšky shlížel a po několika pro Harryho extrémně dlouhých okamžicích se uklonil také.

"Tak a teď už si ho můžeš pohladit," usmál se na něj Hagrid. Harry pomalinku natáhl ruku a po několika uhnutích konečně pohladil zvíře po jeho obrovském zobáku.

"Vlastně je milý," odpověděl chlapec a hladil zvíře po peří na hlavě, zatímco Hagrid mu chystal jeho dnešní dávku něčeho, co vypadalo jako mrtvá malá zvířata. Harry se rozhodl to radši nezkoumat.

---

"No a tak jsem poznal Klofana," vyprávěl mu Hagrid nad obrovitým šálkem čaje toho dne v podvečer v jeho hájence. Harry byl dost unavený, celý den krmili nejrůznější zvířata a zalívali nejrůznější rostliny na školních pozemcích.

"Páni..." odpověděl chlapec a pohladil kočku, která znenadání vyskočila na jeho klín.

"A tenhle mazel se jmenuje Sphynx," řekl Hagrid.

"Taky nevypadá jako normální kočka," řekl Harry, když si návštěvníka pořádně prohlédl. Sphynx měla obrovské uši a její ocas vypadal spíše jako lví než jako kočičí.

"Taky že to není normální kočka," věnoval Hagrid chlapci úsměv a podrbal zvíře mezi ušima, "je to Maguár."

"Maguár?"

"Přesně. Je zvláštní, že si tě oblíbila. Většinou se k nikomu kromě mě nepřiblíží. Je to moc vychytralá potvůrka, že Sphynx?" usmál se na zvíře Hagrid a maguár spokojeně zamručel.

"Je krásná," odpověděl chlapec a nepřestával ji hladit po jejím skvrnitém kožíšku.

"Ještě jsem s maguáry žádnou zkušenost neměl a Sphynx je zatím malé kotě, ale říká se, že tahle zvířata jsou v dospělosti skvělými společníky. Poznají špatného člověka a povídá se taky, že když se jejich majitel ztratí, pomohou mu najít cestu, ať už je kdekoliv."

"Olizuje mi ruku," smál se Harry a Hagridovi až v tu chvíli došlo, že se Harry i přes to, čím vším si prošel, chová neuvěřitelně dospěle. Až teď si uvědomil, že je to vlastně jen malé dítě, které má radost i z takovéto hlouposti. A v tu chvíli dostal nápad. TEN nápad, který sice Harrymu udělá radost, ale profesor Snape ho asi zabije. Ale co by pro to malé dítě neudělal? Vždyť je tak zvídavý, hodný, nesobecký... Ano, Harry si to zaslouží. Už chtěl Harrymu jeho plán oznámit, když se ozvalo zabušení na dveře a dovnitř vešel Severus Snape osobně.

"Dobrý večer, Hagride, Pottere," pozdravil vespolek, "omlouvám se za zpoždění, ale dříve jsem se vrátit nemohl."

"To je v pořádku. S Harrym jsme si užili skvělý den, že jo?" odvětil Hagrid a doprovodil chlapce i s kotětem ke dveřím. Tam se Harry se Sphynx rozloučil a chtěl ji podat Hagridovi, ale zasekla se mu drápky v plášti a nechtěla se pustit.

"Myslím, že s tebou chce zůstat," řekl Hagrid s úsměvem. Skoro jako by mu ten maguár četl myšlenky.

"Ale Hagride, vždyť je tvoje! Nemůžu si ji vzít!" odpověděl chlapec a snažil se kotě všelijak přemluvit nebo odtrhnout. Nenechala se.

"Pokud s tím nebude mít profesor Snape problém, můžeš si ji nechat. Občas s ní za mnou přijdeš na návštěvu. Vždyť vidíš, jak si tě za tu chvilku oblíbila," řekl poloobr a pohlédl na profesora lektvarů.

"Maguár, že?" zeptal se Snape pro jistotu a když Hagrid přikývl, řekl: "Můžete si ji vzít, Pottere. Ale budete se o ni starat."

"Samozřejmě, pane! Děkuji, pane!" jásal Harry a přitáhl si kotě blíž ke svému tělu.

"Dobrá, dobrou noc, Hagride," rozloučil se Snape, poté i Harry a společně se vydali směrem ke hradu.