Po delší odmlce nová kapitolka k povídce Harry James Snape. Je naprosto neopravená a kdyby měla čekat na to, než ji budu mít čas opravit, měli byste ji tady o pár týdnů později, takže vám ji sem hodím takhle a budete muset občas přivřít očko nad nějakou tou chybičkou :) Přeji příjemné počtení.

"Vážně to nechceš zkusit?" pokoušel se blonďatý Zmijozel přemluvit tmavovlasého Nebelvíra toho večera už po stopadesáté.

"Draco! Nic nevidím! A navíc – víš, jak by otec vyváděl, kdyby viděl, že jsem někde mimo ošetřovnu?"

"Udělali bychom si jen malou procházku. Do půl hodiny bychom byli zpátky!"

"Ale jestli na to táta přijde..."

"Neboj, použijeme pár zkratek a za chvíli jsme venku."

"Nemám tu ani plášť! Venku je zima!"

"Já Ti vzal jeden svůj."

"No tak dobře," podvolil se chlapec. Také se těšil, až odsud bude moci vypadnout, ale nechtěl to dělat za otcovými zády. Posadil se a pomalu se vsoukal do pláště, který mu vložil do rukou Draco.

"Doufám, že ti nevadí, že máš na prsou zmijozelský odznak," zasmál se mladý Malfoy a pomohl menšímu chlapci na nohy.

"To jsem si mohl myslet," zašklebil se Harry.

"Víš, myslel jsem si, že – "

"Pssst!" přerušil jej černovlasý chlapec, narovnal se a mírně pootočil hlavou nejprve doprava a poté doleva.

"Co se děje?"

"Jen poslouchám."

"Tady jsme v Bradavicích," pronesl znuděně Draco, "na Brumbálově teritoriu. Sem by se ani sám Temný pán neodvážil."

"Jenom aby,"odvětil Harry a s malou pomocí Draca se tiše vydali z ošetřovny. Zamířili ven na školní pozemky. Prošli kolem jezera, Hagridovy hájenky i Zapovězeného lesa. Když se dostali na famfrpálové hřiště, Draco se zastavil.

"Víš, kde teď jsme?" zeptal se blonďatý chlapec. Harry se nadechl. Všude kolem vonělo zmoklé dřevo a terén pod jeho nohama byl rovný a měkký.

"Asi na hřišti."

"Přesně tak," přitakal Draco, "a hned vedle tebe leží tvé koště."

"Děláš si legraci? Jestli jsi zapomněl, tak já nic nevidím!"

"Ale slyšíš a cítíš. Nechci po tobě, abys létal vysoko. Jen tak metr nad zemí. Chci, aby sis konečně uvědomil, že i když momentálně nevidíš, můžeš normálně fungovat. Tvé ostatní smysly ti pomůžou.

"Ty ses musel pořádně praštit do hlavy! Víš, co by ti na něco takového řekl Severus? Ten pomalu ani nechce, abych sám vstával z postele."

"Právě proto jsme tu v noci a on o ničem neví."

"Draco, jestli se to nějak zvrtne," mumlal Harry, když mu druhý chlapec pomáhal nasednout na koště.

"Tak... Vidíš! Už jsi na něm. Teď už jen pomalu vzlétni. Jak jsem řekl, stačí kousíček nad zem."

"A jak mám asi tak vědět, jak vysoko jsem, když nic nevidím?" zavrčel menší černovlasý chlapec a odrazil se nohama od země. Poté začal mírně stoupat.

"To stačí. Skvělý, Harry," řekl Draco, když slepý chlapec vystoupal asi metr a půl nad zem. Harry srovnal koště a zůstal tak na místě.

"Teď zavři oči a – "

"Jako by to byl nějaký rozdíl, když je mám otevřené," zahučel Harry.

"Zavři je," pronesl Draco otráveným tónem, "a zaposlouchej se. Co slyšíš?" Mladý Nebelvír se trochu narovnal a mírně naklonil hlavu na levou stranu.
"Dřevo. Vrže ve větru. Stromy, jejich větve, co se kolébají ve vánku, a šustění listí. A taky samotný vítr - hučí mi z něj v uších."

"Teď se pomalu rozleť jakýmkoliv směrem. Prostě se jen přesuň o pár metrů doleva nebo doprava."

"Ale - "

"Zkus to, Nebelvíre." Harry mírně potřásl hlavou a mírně naklonil koště, díky čemuž se dostal o pár metrů dál.

"Cítíš nějakou změnu v tom, co slyšíš teď?" vyptával se Draco. Potter slyšel jeho kroky, jak se přesouval přes hřiště k němu.

"To vrzání dřeva je hlasitější, musí být hodně blízko... A vítr už neslyším, musím teda být u některé z věží, která funguje jako štít."

"Bravo, Pottere," pronesl jízlivě blonďatý chlapec, "natáhni levou ruku dopředu." Harry poslech a opatrně natáhl levačku před sebe. Dotknul se jedné z věží na hřišti. Poznal to podle látky, která skrývala dřevo pod ní. Pouze na věžích byly obrovské vlajky se znaky kolejí. Harry se usmál a pomalu se spustil k zemi. Od té noci chodívali na hřiště den co den – Draco se vždy těsně po večerce vypravil pro Harryho na ošetřovnu a společně trávili velkou většinu noci venku. Slepý chlapec tak pomalu ale jistě získával zkušenosti v pohybu v prostoru i beze zraku.

O dva týdny později...

"Ahoj, Draco," pozdravil Harry přítele, který se právě pomalu vplížil na ošetřovnu, "Pomfreyová už spí."

"To se hodí, protože dnes jít ven nemůžeme."

"Já vím, je tam pořádná bouřka. Nikdy jsem neměl rád bouřku – a už vůbec ne od té doby, co... Ehm, každopádně teď mi přijde ještě horší."

"Od té doby, co?"

"Cože?"

"Nedokončil jsi větu. Řekl jsi: od té doby, co... A pak jsi změnil téma."

"To nic, jen taková nepěkná vzpomínka."

"Povídej," odpověděl Draco a přivolal si křeslo, které stálo o pár metrů dál u jedné z postelí, "třeba ti to pomůže a nebudeš z té bouřky mít už takový strach."

"Je to osobní," ošíval se Nebelvír.

"Notak. Jsem přece tvůj přítel, ne? Nikomu to neřeknu."

"Dobře. Ale o nic nejde. Bylo mi asi pět, šest, co já vím. Bylo horký léto, asi čtyři odpoledne. Venku řádila obrovská bouřka a já se strašně bál, protože jsem byl v domě jen se strýcem a ten spal v obýváku na sedačce. Tak jsem si šel sednout vedle sedačky a chytl ho za ruku. Nevím, co mě to napadlo, věděl jsem, že nesnáší, když se jich dotýkám. No a jak jsem ho chytil, tak se probudil a viděl mě. Začal na mě ječet, co si to dovoluju. Ale já se prostě jenom bál! Řekl jsem mu, že mám strach z bouřky, a on na mě začal ječet, že má po noční službě a že se kvůli mně už teď nevyspí. A taky to, že za to zaplatím. Pak mě chytil za límec a vystrčil na terasu do zahrady. V tu chvíli jsem byl strachy bez sebe. Bál jsem se uvnitř – natož pak venku. Bušil jsem na zahradní dveře, aby mě pustil dovnitř. To ho naštvalo ještě víc, vyběhl ven, zas mě chytil za límec a odtáhl mě z terasy se slovy, že pokud se na ni vrátím, čeká mě pořádný výprask. Takže jsem tam klečel na zemi v blátě, byl jsem celý mokrý od deště a klepal se jak vystrašený ratlík." Poté, co to dovyprávěl, by Harry dal všechno za to, aby viděl, jak se Draco tváří. Rozhostilo se mezi nimi tíživé ticho, které přerušilo až Dracovo šokované vydechnutí.
"Tohle ti udělal tvůj strýc?" zeptal se a jeho hlas se trochu třásl překvapením.

"No jo... Neměli mě moc v lásce." Odpověděl Harry a rukama nervózně mačkal nemocniční povlečení.

"Ví to Severus?"

"Uhm... Tohle zrovna ne, ale to, že mě neměli moc rádi, ví."

"Jestli jsi mu řekl, že tě neměli moc rádi, tak má naprosto zkreslený pojem o tom, jak se k tobě ti odporní mudlové chovali."

"Měl jsem s ním minulý rok hodiny Nitrobrany. Viděl, jak se ke mně chovali."

"Páni... Hodiny Nitrobrany?"

"Jo. Potřeboval jsem je, protože jsem míval vize, které mi posílal Voldemort."

"Temný pán," opravil ho Draco a Harry skoro slyšel, jak se při vyslovení slova Voldemort mladý Zmijozel otřásl.

"No jo... Víme, o koho jde, ne?" zašklebil se Harry, ale jeho ruce stále nervózně mačkaly povlečení. Draco si toho samozřejmě všiml.
"Uhm... Nemám zavolat Severuse? Určitě by tu s tebou rád zůstal, kdyby věděl, jaký máš strach z bouřek."

"To ne, je poslední dobou dost unavený. Navíc – já jsem v pohodě. Normálně už mi bouřky zase tak nevadí. Akorát teď, když nic nevidím a ty hromy jsou tak strašně ostré... Prostě mi to připomíná to odpoledne."

"Myslím, že by Severusovi nevadilo, kdybys – "

"Ne, Draco."

"Dobře, jak chceš. Asi už půjdu," odpověděl blonďák a demonstrativně zazíval, "jsem strašně unavený."

"Dobrá. Dobrou noc, Draco."

"Dobrou, Harry," odpověděl Zmijozel a tiše odešel z místnosti. Jeho cílem ale nebyla ložnice, nýbrž komnaty hlavy jejich koleje. Když se k nim dostal, třikrát zaklepal a čekal. Severus se objevil ve dveřích asi po minutě a měl na sobě zmijozelsky zelený župan.

"Promiň, že tě ruším, Severusi."

"V pořádku, teprve jsem se chystal jít spát. Co se děje?" zeptal se svého kmotřence muž a pozval chlapce dovnitř. Bedlivě si jej prohlížel, ale nespatřil nic, co by mohlo zapříčinit jeho návštěvu v tuhle noční dobu.

"Všechno je v pořádku. Tedy až na Harryho."

"Harryho? Co se mu stalo?" vyhrkl muž a hned se chystal opustit komnaty.

"Klid, Severusi. Nic mu nehrozí. Jen je vystrašený. Měl bys za ním jít."

"Vystrašený? Z čeho?" nechápal Snape a bedlivě si mladého Zmijozela prohlížel.

"Nemá rád bouřku. Má na ni nepěkné vzpomínky. Ve skutečnosti velice odporné vzpomínky, nechápu, jak ho mohl Brumbál nechat u tak primitivních a ignorantských mudlů."

"Co o tom víš?" zeptal se Severus a mezitím, co mu Draco vyprávěl před chvílí vyslechnutý příběh, přešel ke skříni a s pomocí hůlky si oblékl něco vhodnějšího na cestu přes půl hradu.

"Jdu za ním," řekl Severus a otevřel dveře z komnat, "to, co jsi dělal po večerce na ošetřovně, spolu probereme zítra hned po snídani v mém kabinetu. A teď do postele."

"Dobrou noc, Severusi," řekl ještě Draco a pomalu odešel chodbou ke Zmijozelským pokojům. Severus zabezpečil své komnaty a vydal se na ošetřovnu, kde našel svého mírně se třesoucího syna schouleného v posteli.

"Harry?" pronesl do ticha, když odezněl další hlasitý hrom a chlapec se otřásl.

"Mohl jsem vědět, že Draco neudrží nic z toho, co mu řeknu," postěžoval si chlapec a posadil se na posteli.

"Proč jsi mi někdy neřekl, jak odporně se k tobě ti mudlové chovali?" vyptával se Severus a posadil se k chlapci na postel. Poté vtáhl Harryho do objetí s myšlenkou, že tohle pro chlapce nebude zrovna příjemný rozhovor.

"Myslel jsem, že to všechno víte. Nitrobrana..."

"Vše, co já vím, je to, co jsi Ty při Nitrobraně viděl. A nic podobného si nepamatuji. Většinou tam byl tvůj bratranec, který si na tebe dovoloval. Opřípadě ještě jeho přátelé. Ale týrání ze strany opatrovníků? Proč jsi nikomu nic neřekl? Lupinovi, Brumbálovi?"

"Oni mě netýrali," protestoval tiše chlapec, "jen jsem prostě neměl vše, co jsem chtěl."

"To, co mi vykládal Draco, rozhodně týráním zavánělo. Stalo se ještě někdy něco podobného?" ptal se Snape. Harry přímo cítil napětí z jeho hlasu.

"Myslím, že ne. Při ničem jiném jsem se nikdy necítil tak špatně. Většinou mě prostě poslali do přístěnku bez večeře nebo- "

"Bez večeře? Do přístěnku?" šokovaně vydechl profesor.

"Tam jsem spával. Přístěnek pod schody byl jako můj pokoj. Ale myslel jsem, že tohle víte. Vždyť dopisy z Bradavic vždy měly adresu Přístěnek pod schody, Zobí ulice číslo čtyři..." odpovídal chlapec nesměle.

"Dopisy z Bradavic jsou adresovány magicky. Nikdo z profesorů neviděl žádnou z dopisních adres studentů. A my dva si zítra budeme muset pořádně dlouho promluvit na téma, jak by se měli chovat dospělí k dětem, které jim byly svěřeny. Myslím, že se k tobě chovali mnohem hůř, než si vlastně přiznáváš. Už je pozdě, zítra před obědem se za tebou zastavím a promluvíme si. Pokus se teď usnout, zůstanu tu s tebou." Chlapec přikývl a uvelebil se svému otci v klíně. Cítil, jak jej Severus hladí po zádech, a bouřka mu v tu chvíli už vůbec nepřipadala tak strašidelná. Zavřel oči a s poslední myšlenkou na to, že zítřejší rozhovor nebude vůbec příjemný, během několika minut usnul.